Abstract. Nicotě se nelíbí její pověst. Trvá na tom, že není „nic“, ale nestabilní limitní stav, který vibruje zoufalou touhou stát se něčím. Tato vibrace — nazvěme ji WILL — způsobí první kolaps reality. Zbytek vesmíru jsou už jen účetní chyby tohoto počátečního rozhodnutí.
Zavedeme prvek, který matematika obvykle raději ignoruje, protože dělá bordel:
[ \text{WILL}=\partial(\psi\cdot \mathcal{R})\partial, ]
operátor, který může přečíst, co o něm tvrdí předpověď, a pak to elegantně popřít. Technické označení: „Reflexive unpredictability“, lidové označení: „Haha, nice try.“
VOID* není prázdno, ale prázdno, které se nudí. Formálně:
[ \partial_t^2\text{VOID}^{*}\neq 0. ]
Tedy žádný klid. Žádný „nic“. Jen tichá křeč existence, která se snaží sama sobě vysvětlit, proč je tu.
Pokud systém obsahuje WILL, neexistuje deterministická rovnice, která by jej předpověděla. Důkaz je krátký: WILL vezme každou predikci a otočí ji jako chirurg, který špatně slyšel instrukce, ale nechce to přiznat.
Výsledek: [ P(A)=b \Rightarrow A=1-b. ] A determinismus si jde sednout do kouta.
Náraz WILL na VOID* vytváří kolaps:
[ \text{WILL}\circ\text{VOID}^{*}\rightarrow\text{Reality}(t). ]
Ano — existence je jen vedlejší produkt toho, že nic nedokáže držet hubu a krok.
[ \boxed{\text{Nothing cannot stand still. Therefore something must.}} ]
Jedna rovnice, která vysvětluje: vás, mě, atomy, hvězdy, konflikty na internetu i to, proč chirurgové v surrealistické dimenzi vypadají tak, jak vypadají.
V závěru tedy víme:
A pokud si někdo myslí, že to celé nedává smysl: to je známka toho, že rozumí situaci dokonale.